srpen - září 2011

(fotky)

Přes nejmenovaný slevový obchod kupujeme u nejmenované cestovní kanceláře voucher pro dva za cenu jednoho na pobytovo-poznávací zájezd do Turecka.

Nabídka zní:

den ubytování v přímořském hotelu, dva dny pobytu na zájezdu na Pamukkale, při zpáteční cestě prohlídka ruční výroby koberců, zbytek pobytu ubytování na pobřeží v různých hotelech, z toho jeden den návštěva šperkařství a kožešnictví s ruční výrobou šperků a oděvů z kůže. Také je možnost dokoupení pobytových balíčků...

odlet (sobota)

Jediný problémek je odlet z Prahy. Takže na úvod cesta tankodromem D1...

Týden před odletem se dozvídáme, že místo v neděli poletíme již o den dříve beze změny ceny, takže místo sedmi dnů budeme v Turecku osm, což je příjemné překvápko.

Letíme tureckou charterovou společnosti, která v tomto období má paradoxně najato olétané letadlo od německé nízkonakládovky (normálně bych tipoval opak). Přes počáteční obavy se vzneseme a po bezproblémovém letu přistáváme v nočních hodinách na letišti v Antalyi. Nasedáme do autobusu k nočnímu přesunu do hotelu, zaplatíme 26 euro za osobu turistickou taxu, na kterou jsme byli upozorněni cestovkou, ale na oficiálních stránkách Turecka jsem ji nenašel.

Jedeme asi 40 km velmi slušnými cestami na jihozápad do přímořského městečka Kemer, do hotelu Magic. Je nám jasné (a byli jsme na to upozorněni), že v plnou sezónu za tuto cenu nebudeme v 5*, ale pouze ve 4* hotelu, co nejdále od moře. Vzdálenost nám nevadí, i když znamená asi kilometrovou procházku městem k nejbližší "lidové" pláži. Bohužel si Turci vzali příklad z Italů, a části pobřežních pláží jsou přiděleny jednotlivým hotelům, takže pokud nejste jejich hostem, máte smůlu :-(   Vzhledem k tomu, že jsme koupací typ, a na pláži netrávíme více času než je nutné, lidová část pláže nevadí - ani místní se nediví, nebo to nedávají najevo.

Najednou vím, co znamená ubytování ve 4* tureckém hotelu, ve kterém bydlí také ruští turisté. Pokoje jsou "uklízeny" jednou za dva dny, při venkovním stolávání se po stolech procházejí kočky... Ale neplatí to vždy...

Pokud uslyšíte o Magic hotelu v Kemeru, radši se mu vyhněte.

den první a druhý (sobota - neděle)

Vzhledem k nočnímu příletu a přejezdu z letiště v Antalyi k hotelu v Kermeru (asi 60 km, asi 60 min.) první den ani napočítám jako dovolenou :-?

Vzhledem k "prodlouženému" pobytu jsme v Kemeru první dva dny, nabízené balíčky s díky odmítáme, a na rozdíl od jiných spřátelených skupin, to na ochotu našich průvodců nemá vliv (česká průvodkyně + turecký průvodce).

Vydáváme se poznat městečko a trochu se čvachnout v moři. Kousek od hotelu přicházíme k mešitě s hnědě prosklenou střechou minaretu (v noci pěkně září). Jelikož nejsme patřičně oblečení, pouze zvenku zvědavě nakukujeme dovnitř, jako správní zvědavci bereme za kliku a zjišťujeme, že je naštěstí zavřeno. Ale najednou, kde se vzal, tu se vzal, mladý turek, že nás mešitou provede. Poukazujeme na to, že nejsme vhodně oblečení, ale půjčuje nám šátky k zahalení a provádí nás mešitou. Prohlídka má malý háček. My neumíme turecky, průvodce zná čtyři cizí řeči, ale pouze na mé úrovni, dobrý den, nashledanou, děkuji... Je ale příjemný a odmítá i drobný bakšiš za průvodcovské služby...

Pokračujeme v prohlídce městečka a poprvé se setkáváme s fenoménem nakupování v místních obchodech, neboli smlouvání. Jelikož jsme ve "smlouvací" zemi poprvé, je kupování čehokoliv v obchodech, mimo samoobsluhu, pro nás problémek. Sice jsem z domova teoreticky připraven, ale praxe je praxe. Předem přiznávám, že ve smlouvání prohráváme... Od průvodkyně se později dozvídáme, že odpovídající cena je tak 50% první nabízené. Na tuto se ale málokdo prosmlouvá, ti nejlepší prý ale dokáží dosáhnout 40% původní ceny. Zatím se nám to nikdy nepodařilo. Drahé polovičce stačí, když se cena dostane pod úroveň ceny u nás. Problém je, když se jenom chceme poohlédnout a prohlídnout vystavené zboží. A je co si prohlížet. Koberce, šperky, cingrlátka, sladkosti...

Chvíli postojíme, a hned je u nás obchodník nebo jeho pomocník. Nechaváme se zlákat na prohlídku koberců v jednom obchůdku a množství, barvy, vzory jsem neviděl ani v televizi, a to ani jeden vzor se neopakoval. Nádhera. Nekoupili jsme nic, ale obchodník se s námi loučil jako kdybychom mu vykoupili celý obchod.

Když máme courání po městě dost, jdeme se tedy čvachnout do moře. I když jsme na "lidové" pláži (pláži pro normální smrtelníky) a blízko přístavu, je tu čisto, průhledné moře, a tak teplé, že v něm vydržíme tak dlouho, dokud nás nevyženou hlad a žízeň.

den třetí (pondělí)

Po snídani bereme všechny věci, nakládáme do autobusu, a vyrážíme směr Pamukkale. Naštěstí jsme si nekoupili průvodcovský balíček, tak jsme nemuseli brzo vstávat, abychom vyrazili před osmou. Tou dobou snídáme a vyjíždíme v přijatelnější čas, po deváté. Pohledem do mapy zjišťuji, že nás čeká cesta dlouhá tak čtyři až pět hodin. Po cestě dvakrát zastavujeme u benzínek s obchodem a neuvěřitelně čistými záchody (máme se hold co učit)...

Cesta vede částečně pohořím Taurus a zdánlivě pustou krajinou, až na pár vesnic a městeček po cestě. Po cestách "polského" typu (čtyřproudé komunikace bez mimoúrovňových křižovatek), ale kvalitních, přijíždíme kolem druhé hodiny odpolední na místo určení.

Asi za "odměnu" jsme vysazeni z autobusu u dolního vchodu s tím, že nejpozději o půl páté odjíždíme do sousední vesnice k ubytování.

Remcám si pro sebe, protože vím, že Pamukkle nejsou jenom sněhobílé skalní kaskády omývané vápencovou vodou, ale také rozsáhlé archeologické naleziště osídlení Hierapolis. Tudíž by asi bylo lépe vyjet autobusem k některé horní bráně a pěškobusem sejít k dolní. Protože na celou nádheru máme jenom dvě hodiny, následuje koupě vstupenky, zutí bot, a pozvolný úprk nahoru. Rychlý postup nám nedovolí: horko, věk, dav zástupu zvíci proudu lidí na Vaclaváku...

Přesto výstup zvládáme, obouváme boty a jdeme se pokochat pohledy na kaskády zprava. Pomalu se vracíme cestou v Hierapolis, nakoukneme do restaurace s bazénkem a koupajícími se, ještě zajdeme na vyhlídku na "hlavní cestu", zouváme se, a upalujeme dolů, abychom stihli autobus k hotelu.

Chvíli čekáme na poslední opozdilce, nasedáme a jedeme do sousední vesnice Karahayit, hotelu Herakles. I když je uváděn jako čtyřhvězdičkový, nedá se srovnat se stejně označeným "Magikem" v Kermeru - všude je čisto, uklízeno. Na radu průvodkyně se převlékáme a jdeme se naložit do hotelového termálního bazénu - vodička hněďoučká... teploučká...

Voda je daleko teplejší, než udává tabule u bazénu, tak absolvujeme cyklus - bazén, vířivka, chladný bazén, bazén, vířivka, chladný bazén... tak dlouho, jak kdo vydrží.

Kdo se nechce cachtat s ostatními v bazénu, může využít koupelny pokoje (všechny jsou s vanou), a napustit si hnědou vodu do vany. Slouží k tomu zvláštní třetí kohoutek.

Po čvachtání a večeři vyrážíme do večerní vesnice a lituji, že jsem sebou nevzal foťák. Snažíme se mou chybu napravit, ale při zpáteční cestě nás chytí déšť, tak jdem, s očekáváním zítřků příštích, do hajan.

den čtvrtý (úterý)

Nijak nespěchajíce nasedáme do autobusu a jedeme asi 200 metrů k místní mešitě, kde máme domluvenou prohlídku. Kdo se diví, že jsme těch pár metrů nešli pěšky, bylo to kvůli počítání oveček...

I v té nejmenší vesnici je vidět moc náboženství. Mešita s minaretem (podle bohatství vesnice i několika) je nejvýstavnější budovou.

Přes Denizli

se vracíme zpátky na pobřeží stejnou cestou, stejnou, ale přece jen jinou krajinou...

Dle slibů, po cestě zastavujeme v kobercové manufaktuře. Vstupní halou přicházíme do dílny, ve které sedí na nízkých lavicích tři dívčiny, a neuvěřitelně rychle tkají koberce - vlněný, bavlněný, hedvábný.

NÁDHERA

Přecházíme do další další místnosti, kde jsou vystaveny suroviny a původní stroje k výrobě. Ali Baba nám roztomilou češtinou vyvětluje názorně barvení příze. Průvodkyni jsme upozornění, že jej nemáme přerušovat, jelikož neumí česky, a celé vyprávění se naučil nazpaměť jako magnetofon, ale na rozdíl od něj, při přerušení zaříná znovu.

Třetí místnost je určená k ukázce získávání hedvabného vlákna bource morušového, kromě ukázky je nám nabídnut zámotetk k ochutnání. Našlo se několik odvážlivců, prý chutná jako oříšek...

Jsme odvedeni do patra, malé tekuté pohoštění (čaj, káva, a s překvapením v muslimské zemi, místní rakija), a začíná předváděcí show... skutečně nádherné koberce, můžeme si je s klidem obutí nebo naboso vyzkoušet - hedvábný koberec naboso PARÁDA, kterou asi nikde jinde nezažiju, i mrňavý hedvábný koberec neusmlouváte pod několik set Eur - nejsem Rotshild, abych si jej koupil, a nikde jinde mne na takovou vzácnost, která se věší na stěnu ke koukání, asi nepustí si stoupnout.

Dostaváme asi hodinu na prohlídku kobercové galerie, možnosti usmlouvat cenu, něco si koupit, a se zákazem focení. Daváme přednost první možnosti, a procházíme si galerii, které jsou věnované všechny ostatní místnosti, mimo tři vstupních "manufaktur" a pravděpodobně několika se zázemím pro personál.

Autobusem pokračujeme se dvěma zastávkami směrem k jihu.

V kopcích nad Antalyi se zastavujeme u místního "hollywoodu", což je rekreační zóna Kepez, které vévodí skála s obrovskouhlavou Atatürka, s nádherným výhledem na celou Antalyi, na západě s pohořím Taurus, s nejvyšší horou Bey Daglari (asi 3070 m, vzhledem ke vzdálenosti od hladiny moře přímou čarou 40 km, celkem slušné převýšení), od jihu k východu několik desítek kilometrů pláže (z Antalye do Alanye asi 13 :-),

původní vesnička odtud ale není vidět, je totiž schovaná v zátoce pod čtyřicetimetrovým skalním útesem, na kterém vyrostlo moderní město se vším, co k tomu patří...

Je ještě odpoledne, na ubytování v dalším hotelu dost času, tak jsme převezeni k další vyhlídce přímo na pobřeží u archeologického muzea. Je odtud krásná vyhlídka na menší, "jen" několikakilometrovou západní pláž, nad kterou se přímo tyčí hory Taurusu - zblízka vypadají nějak větší, majestátnější, a před námi jsou nekonečné vody Středozemního moře, možná končící někde za obzorem. I odtud je vidět, že je Země kulatá.

Autobusem projíždíme centrem Antalye, otřeme se o původní vesničku, ale z autobusu z ní zase není nic vidět, budeme se tu muset asi někdy vráti, abychom se podívali i někam jinam než k moři a do obchodních center koberců, šperků a kožešin.

V pozdním odpoledni přijiždíme k hotelu Loyal v městečku Side. Úroveň se nedá srovnat s Magikem. Dostaváme pokoj v prvním patře s balkónem nad venkovním podiem. Hotel není přímo u moře, tak se jdeme asi třista metrů pokochat pohledem na něj a otáčíme se za večeři. Na venkovním podiu u bazénu začíná noční představení. Teď plně oceníme strategickou polohu našeho pokje, v pohodlí balkónu sledujeme temperamentní představení bez toho, že bychom si museli zamluvit stůl u bazénu nebo se tlačit před podiem a sedícím u stolů zaclánět. Představení začíná kolovými tanci, a přes žongléry s ohnivými noži pokračuje k břišní tanečnici. Noc je ještě mladá a nás zajímá co je to osvětlené na kopečku na východě. Daváme sbohem tanečnici a promenádou kolem pláže se pomalu procházíme k záhadnému místu. Nějak jsem podcenil zkreslení vzdálenosti a z procházky je tříkilometrová večerní tůra, ale příjemné počasí, pohodlná cesta. Po návratu si ještě dáváme u baru sklenku pitelného vína, ač nejsme alláci, barman kupodivu odmítá, když mu chceme platit, přičemž ukazuje na náramky, řka, že jsme hoteloví hosté - příjemné... jdeme spát, i když ještě dole hraje hudba a hosté se baví, zavřená okna nepropouštějí hluk a klimatizace funguje.

Abych nezapomněl. Osvětlené místo je bývalé antické osídlení se zachovalým amfiteátrem, v noci pochopitelně zavřeném a hlídaném.

den pátý (středa)

Těšíme se. Uvidíme dnes tradiční ruční ruční výrobu šperků a kožených oděvů v Antályi.

Trochu nás udivuje, že zastavujeme u prosklené moderní budovy, ale nechť. Možná tam budou ukryty rekonstruované tradiční dílny a dílničky... právě procházíme kolem jedné z nich, klasické zlatnické dílny moderní doby za bezpečnostním sklem :-(

Vstupujeme do obchodní zlatnické galerie, samozřejmý je zákaz focení. Šperky jsou nádherné, tradičních i moderních tvarů, ale ve chvíli, kdy si je chcete zblízka prohlédnout, máme doslova za zadkem prodejce, kterých tu je v poměru k návštěvníkům 1:1, a otravují nás nabídkou na koupi, a bez ohledu na to, co si chceme prohlédnout, nás tahají k něčemu úplně jinému. Chceme se jich zbavit, a jedinou možností je kroužit místnostmi, pouze kratince a poočku pohlédnout na vystavenou krásu, a hned pádit dále. Zkrátka po prvotním šoku absence ukázky tradiční výroby nás otravní prodejci dorazili. Netušíme, že to je úplná selanka proti tomu, co nás tento den ještě čeká. První rána do hlavy je za námi.

Pokračujeme autobusem o několik desítek metrů dále, zastavujeme u další moderny a ocitáme se na módní přehlídce. Znuděné modelky a modelové (nebo modeli?) nám předvádějí "tradiční" "kožené" oděvy moderního typu. Znudění se nedivím - den co den co půlhodiny na předváděcím molíčku...

Po přehlídce jsme navedeni do prodejní galerie, chce se mi říci hadrů, ale přece jen je to kůže, ať pravá nebo umělá, a vystavené kousky k prodeji jsou opravdu pěkné. Dělám osudovou chybu, protože si musím odskočit, a nechávám svůj doprovod bez dohledu. Chyba není v tom, že když se vrátím je nakoupeno za několik tisíc, v tomto ohledu nás kůže jako oděv nechává oba chladnými, ale na doprovod je doslova nalepen prodejce, sice s půlmetrovým odstupem, který se od nás doslova nehne po celou dobu, takže prohlídka nic, zkouška nic, šáhnutí nic, zkrátka, když se u něčeho zastavíme, už nám to zcela otravně vnucuje, máme jej za zadkem i v prodejně kožených doplňků. Prodejci ve zlatnictví byli proti němu slabý bylinkový odvar a v kobercárně čajíčci. Takže druhá rána do kebule a z ukázky dílny nezbyl ani niť (bodejť by jó, když to šijou na východě Turecka nebo v Číně).

Uvědomujeme si, že zkrátka není všechno zlato, co se třpytí, a úkolem cestovek a průvodců je slibovat, slibovat, slibovat, lákat, lákat, lákat...

Vydáváme se na cestu do posledního, jestli dobře počítám, čtvrtého hotelu. Ve skrytu duše doufáme, že bude trochu lepší a blíže moře než "zbožňovaný" Magic v Kemeru. Jedeme směrem k jihozápadu od Antalye, cestou již dvakrát projetou (jiná tím směrem ani neexistuje), a začínáme mít jemné mrazení v zádech. Mrazení se stupňuje, když přijiždíme do Kemeru. Autobus zastavuje před hotelem, který bude našim domovem po zbytek pobytu. Není to třetí rána na hlavu za den, ale přímo K.O. na čumák, stojíme před hotelem MAGIC MAGIC MAGIC

ubytování, večeře, procházka nočním Kemerem a na kutě...

den šestý (čtvrtek)

Přemyšlíme co dělat s volným časem.

Kemer je maloměsto, ve čtyřicetistupňovém vedru se nám nechce na procházku, jsme přece u moře, tak dáváme přednost válení se na pláži. Každý hotel má vymezenou část pláže, a ty, které jsou od pláže daleko (což je náš případ), mají zajištěnou dopravu minibusy od hotelu na pláž pro hosty zadarmo. Autobusky jezdí celkem pravidelně co půl hodiny, místa je sice málo, ale jedeme a jedeme a jedeme a jedeme... ...asi tak věčnost a autobus nás vyklopí u pláže opět ohraničené a dělené, na samém konci civilizace. Za námi je už jenom "divoká" pláž a v dáli nějaký místní kemp.

Vstup není ale zadarmo, platíme 3 libry (turecké) za osobu a jdeme k méně zaplněné části s pěknějšími lehátky. Chceme se uvelebit a už je u nás nějaký plážový boy a prý, z kterého jsme hotelu. Jelikož nevíme k jakému to patří, přiznáváme, že Magicu. Holt jsme zařazeni mezi méněcenné a vykázání k horší půlce pláže (co se vybavení týče) - pláž a moře jinak super...

Čacháme se v moři, povalujeme se na umělohmotných lehátkách pod slunečníky a z dlouhé chvíle se vydáváme naboso po pláži do dáli, jak to známe z amerických filmů o kalifornských plážích.

prostě pohoda, pohodička

Píseček je jemňounký, moře teplé, píseček je hrubší, moře teploučké, píseček je hrubý, moře teploučké, píseček je ostrý jako štěrk, moře je teploučké, ale naše nožky nezvyklé na bosé procházky začínají protestovat. Botky jsme si nechali u lehátek, tak návrat. Ještě chvíli se cachtáme a povalujeme, ale nebaví nás to, tak se rozhodujeme pro návrat.

Na každé pláži se můžeme osprchovat a převléci do suchého...

Jdeme na minibus. Zjišťujeme, že stejný nápad má více lidí než je míst v minibusech. Vzpomínám si na kdysi přeplněné prostředky hromadné dopravy při cestě do práce...

...hodinu strávíme čekáním na trochu volnější, pěšky se nám moc nechce, i když je to maloměsto, dá se zde pěkně bloudit.

večeře, kutě - člověk by ani neřekl, jak takové poflakování ho utahááááááááááááááááááá

den sedmý (pátek)

Před cestou minibusem dáváme přednost bližšímu poznání Kemeru. Jsme přece na pobytovo-poznávacím zájezdu.

Procházkovým tempem jdeme pěší zónou k moři, rozhodujeme se na kterou stranu půjdeme. Obcházíme přístav s výletními loděmi, které vypadají, jako by se na nich plavil Sindibád, ten není průchozí, takže obejít přes upravený park, ve kterém nacházáme kasíno a delfinárium. Na kasíno nemáme oblečení a je stejně otevřené pouze v noci, tak se domlouváme na návštěvě zatím zavřenéh dlfinária.

Dostaváme se opět k pláží a k našemu překvapení objevujeme rybářský přístav. Lodičky, které vypadají, že mohou brázdit tak akorát Lipno nebo Orlík, jsou zakotveny v ústí říčky. Z vysokého mostku lze krásně pozorovat život rybářů.

Chceme pokračovat po pláži s lehátky, ale zcela prázdnými. Cesta je nám znemožněna nudícím se strážcem. Jsme zkrátka plebs, který tam nemá co dělat.

Otáčíme se, jdeme tedy prozkoumat po pláži opačnou stranu městečka. Zjišťujeme, že v této části není nic, kromě promenádní uličky mezi hotely, postavenými jeden za druhým (naštěstí nejsou nalepeny bezprostředně na sebe) a dělenými plážemi. U každého vstupu stojí olivrejovaný cháron...

Na konci objevujeme pěkný parčík se zajímavou fontánou

Kousek od něj je volně přístupné fitko pod širým nebem. Chvilku blbneme sami a najednou zjišťujeme, že už nejsme sami:

V centru objevujeme minibazar, ve kterém místní nabízejí různé umělecké výrobky, většinou ručně tvořené šperky, některé dělané přímo na místě.

zajímavé, pěkné :-)

Čtyřicet stupňů na slunci a třicetšest ve stínu nám davají pokyn k převlečení a ráchání se v moři. Opět dáváme přednost té lidové na konci pěší zóny. Je tu více lidí než včera na konci zóny, ale je to příjemnější a bezproblémové. Všude se dá dostat kdykoli a komkoli pěšky, nikdo nás nevyhání ani se divně nekouká...

Při přípravě na večerní procházku si neuvědomuji, že je pátek, sváteční to den...

... a nechávám foťák opět zahálet v pokoji.

Procházíme večerním Kemerem, pěkně nasvíceným, žádné Las Vegas. I hlavní mešita je vkusně nasvícená a já opět lituji (foťák), ale utěšuji se, že zítra je také den a odjíždíme až v neděli po snídaní (takže skutečných sedm pobytových dnů, s cestou devět) a nepředpokládám, že by pršelo jako nahoře v Karahayitu.

den osmý (sobota)

Již zde pěšky není co objevovat, takže jako správní suchozemci dáváme přednost cáchání se ve slané vodě, a protože zítra je den odjezdový, jdeme usmlouvat dárky z cest pro nejbližší i vzdálenější. Smlouvání se nám moc nedaří, nejsme zkrátka zvyklí, ale dááááááááááárky a něco na "památku" máme, tak jdeme balit, ať máme čas na večerní procházku.

Večer beru foťák a jdeme se rozloučit s městečem.

První kroky vedou k mešitě, ale mám smůlu, včerejší nasvícení se nekoná, právě končí večerní mše, tak jdeme lovit fotky dovnitř

při odchodu se loučíme s přátelským "kostelníkem" a ač nemluvíme turecky a on anglicky natož česky, rozumíme si a přejeme si navzájem příjemný zbytek dne :-)

Procházíme se volně večerní promenádou (bazárek funguje), kromě promenády Kemer večer připomíná naše večerní ospalé okresní městečko, a loučíme se minimálně na rok s mořem, zítra už nebude čas, z Magicu je to blíž do hor než k moři.

den devátý (neděle)

Sbaleno máme, snídaně je také za námi, tak už jenom zbývá autobus, cesta na letiště a odlet domů.

Že před vstupem do odbavovacího prostoru každého letiště procházíme osobní kontrolou, jsme zvyklí, ale že už při vstupu do letištní haly jsou zavazadla kontrolována rámem, to je pro nás novinka, ale co kdybychom pronášeli nějakou výbušninu...

Letadlo má trochu zpoždění, ale charter je charter. Tady také poznáváme trochu tureckého hospodářství. Hodinu před odletem čekáme namačkání s ruskými turisty v odletovém prostoru, abychom nakonec těsně před nástupem do letadla prošli úplně prázdnou jinou části.

Přílet do Prahy je celkem bezproblémový, žádné zavazadlo se neztratilo ani nebylo poškozeno, auto jsme vyzvedli na parkovišti také v pořádku. Je neděle tak i D1 je celkem volná...

co jsme si přivezli

spoustu zážitků

a nějaké rady

smlouvat, smlouvat, smlouvat a pokud vydržíte, tak 50 % původní ceny by měla být ta správná - mnoho štěstí :-))))))))))))))

v samoobsluze s uvedenými cenami se nesmlouvá

není potřeba měnit peníze - v každém turistickém zapadákově jsou bankomaty s nabídkou eura, dolaru a turecké liry

nejrozumnější je platit tureckou lirou - vychází to nejlevněji (léto 2011: 1 lira = 10 Kč)

ceník veřejných záchodků:

1 turecká lira = 10 Kč

1 Euro = 25 Kč

1,5 amerických dolarů = 26 Kč

:-)))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))

!!! na letišti se NEFOTÍ !!!

voják a policista se nefotí !!!

policista má vždy pravdu

s policistou se nesmlouvá

pokud na křižovatce pro odbočení vpravo bliká červená není to STOPka, ale dej přednost

na bavlněný hrad neboli Pamukkale je potřeba zájezd se dvěma nocemi na přespání, prostřední den na procházku po bílém koberci a případně po Hierapolis

pokud někdo nabízí zájezd pobytovo poznávací - prohlídka tradiční výroby nebo obchodu, tak poznávací znamená návštěvu obchodů s nabídkou šperků, koženého zboží nebo koberců...

pokud odmítnete doplňkové balíčky, budou na vás koukat skrz prsty, ale může vám to být jedno, je to jejich problém, vy máte dovolenou :-)

pokud vám na Pamukkale nebo jinde nabídne váš povinný turecký průvodce lístek na vstup, nedivte se, že na lístku je jiná cena než za jakou vám lístek nabízí, lístek koupil v předprodeji s množstevní slevou a vám ji nabízí za cenu normálního lístku - jste v Turecku